Konec prázdnin...téměř :)

Ehm... Takže předně se moc omlouvám za odmlčení se. Poslední dobou se tak nějak plácám v tom, že chodím do práce, dojdu domů, najím se, kouknu na díl seriálu a jdu spát. Probudím se a jdu do práce. A pořád dokola. Když se zadaří a přemůžu únavu, zvládnu někam mezi to zapasovat ještě posezení nebo film s kamarády. Takže na psaní blogu zatím nebylo moc času.

Příprava na život medika. Haha. Ne, vážně. Je to děsivé.

O zápise toho už asi moc neřeknu, protože si myslím, že na ostatních blozích toho najdete spoustu. Můžu vám jenom říct, že jsem jedním z těch dementíků, kteří při vyplňování indexu při zápise neviděli chlívečky na rodné číslo...a kteří se styděli poprosit o index nový. Takže budu vypadat jako debil při každém zápočtu a zkoušce. Protože "index je vaší vizitkou"... :D
Nevadí.


Každopádně zápis byl zdlouhavý. A když říkám zdlouhavý, myslím opravdu zdlouhavý. Opravdu moc by mě zajímalo, jak náročné musí být dát tři razítka na tři papíry, někdy čtyři. A jak dlouho to zabere... Ale nakonec to čekání stálo za to, protože když jsem vyšla z budovy fakulty, konečně mi došlo, že už jsem opravdu tam. Že se už nic nemůže pokazit, nestane se nic, nerozmyslí si to a nevezmou mé přijetí zpátky. Úžasný pocit.

Ten pocit se rozplynul, když jsem dorazila do Celetné, kde se vydávaly ISIC průkazy. Zavírali ve tři, já tam dorazila někdy kolem druhé a podle čísílka, které jsem si vytáhla, přede mnou bylo 50 lidí. Cože. Peklo. Horko, hnus, všude lidi. Všichni nervózní. Jelikož ve stejný den měla zápis i 2. LF, o to víc lidí. Brr, jenom si na to vzpomenu... Ale zase to za to stálo, za hodinu a půl čekání na jednu malou blbou kartičku. Jejíž vydání trvalo asi tři minuty. A vypadám na ní jak vězeň.

Pomalu si začínám dělat srandu ze všech, kteří jdou 1. září do školy. My začínáme 29., předtím ještě seznamovák v Dobronicích, na který se moc těším, ale zároveň se trochu bojím. Ale snad to tak má každý. :)

Občas si ale vzpomenu na to, jak jsme seděli v našich středoškolských lavicích, dělali jsme bordel a nic jsme neřešili. Nic nás netrápilo. Mám pocit, že jediné, co jsme tam dělali, bylo, že jsme si to tam šli odsedět, povykládat si a najíst se. Zlatá střední! Bude mi to chybět...

Co si užívám?

Když se mě všichni ptají, kam jdu na výšku a já jim můžu odpovědět, že na medicínu do Prahy. Ty obdivné pohledy, áchání a óchání, slova jako "ty jsi dobrá" a "medicína? teda!".

Je mi jasné, že realita bude vypadat jinak a dokážu si sama sebe představit, jak doma sedím, přežírám se čokoládou a brečím nad učebnicí, ale... Zatím si to užívám.

Co mě ale naopak nebaví?

Nebaví, přímo štve...

Lidi, kteří mi začnou vykládat, jak je to hrozná škola, že nebudu dělat nic jiného, než se učit a že se z toho zblázním. Možná jo, ale když to nezkusím, nikdy to nezjistím. A s tím bych žít nemohla. Nedokážu si představit, že by mě něco jiného mohlo naplňovat. Třeba se škaredě pletu a narazím. Ale třeba ne.

A dál lidi, kteří mi řeknou, že doktorům nevěří (jenom proto, že potkali jednu špatnou doktorku a s druhou je opustil manžel...) a že si radši od určité doby hledají všechny nemoci na internetu. Ach bože.

Tak jsem se zase vykecala. Jak si užíváte prázdnin vy? Vy, kteří jdete brzo zpátky do středoškolských lavic? A vy, kteří máte ještě trochu volna před tím "nesnesitelným neustálým šprtáním"?

Vaše
budoucí medička